29. 3. 2022
Pozdě ale přece. Pár postřehů od žabožroutů z minulého týdne.
Konference v Tours na téma regionální fondy a mimo jiné také udržitelný cestovní ruch. Téma, které je aktuální i u nás doma v Krkonoších.
Už na cestě z éroplánu se s námi mladý milý francouzský steward loučil sladkým úsměvem slovy „Nasrrrranou“….s takovou dětskou radostí, že se právě naučil český pozdrav. Evidentně odhadl i takovou tu typickou českou náladu.
Rychlý průjezd Paříží neboli Lutécií (bažinou – jak se tato perla na Seině jmenovala až do 4. století n.l.) na nádraží Montparnasse mě zaujal hlavně chybějící záplavou modrožlutých vlajek, kterou známe od nás. Francie jakoby válečný konflikt považovala za velmi vzdálený, abstraktní. Žije spíše svými prezidentskými volbami a manifestacemi nejrůznějšího typu, za levnější naftu, protesty proti rasismu atd.
Je studená, ale slunná jarní neděle a úžasná průvodkyně Petra nás znavené brzkým ranním (téměř nočním) vstáváním vede na le petit déjeuner do secesní restaurace La Coupole, kde se rázem ocitáte v Bouřlivých 20. letech. Stačí se rozhlédnout a vedle vás se tulí Simone de Beauvoir s Jean Paul Sartrem, z židle odnaproti na vás hledí temné oči Pabla Picassa. A vy popíjíte café creme a hltáte oeuf à la coque. Pak vyrážíme na na Boulevard du Montparnasse do Latinské čtvrti. Tady měli své ateliéry největší umělci své doby, bloumal tu nešťastný Amedeo Modigliani, pařil Hemingway.
Objevují se před námi typické zelené židle a lavičky Lucemburských zahrad a mezi odkvetlými okvětími magnolií na nás mává pochodní jedna z mnoha Soch svobody. Jen pro zajímavost – každá socha svobody drží desky s jinou listinou. Tuto konkrétní vytvořil Frédéric Bartholdi v měřítku 1/16 k té největší, co střeží New York, u příležitosti Světové výstavy v roce 1900.
A ejhle, ze zdi nenápadného městského domu na nás pozorně hledí modré oči slunečních hodin od Salvatora Dalího…. Kolik že máme ještě času? Všechen….plyne a je neuchopitelný. Tedy alespoň v Paříži.
Ze zahrad se přesouváme k Sorbonně, kolem právnické fakulty k Pantheónu, a na chvíli si sedám na legendární schody, které proslavil Woody Allen filmem Noc v Paříži. Čekám, kdy se přesunu do jiné doby a kolem prosviští kočár s Josefine Baker.
Pak už šup šup k povinné vyhlídce na požárem zničenou, ale již postupně se znovu rodící do krásy katedrálu Naše dáma – Notre Dame. Málo se ví, že i tento monument, pobořený a vyrabovaný revolučními hordami, by patrně skončil neslavně jako ruina, nebýt Victora Huga a jeho ve své době neskutečně populárního románu Chrám Matky Boží v Paříži s hrbatým zvoníkem – tento bestseller v podstatě katedrálu zachránil. Botky máme zprasené typickým šedivým pařížským bahýnkem, je brzké odpoledne a čas, byť Dalího, se pomalu nachyluje. Vracíme se, již trochu uondaně, na Gare de Montparnasse, a nastupujeme do vlaku TGV a pádíme třistakilometrovou rychlostí na konferenci v Tours o udržitelném turismu a regionálních fondech. Turismus zde však není hlavní téma – hlavním debatním bodem je Ukrajina, válka a její dopad na dostatek potravin (zejména obilovin) v EU, ale také v Africe. Sedám a valím do počítače svůj příspěvek, jehož přednes mě v pondělí čeká. Jednodenní konference jsou logisticky, fyzicky i psychicky náročné – je to prostě takové hrc prc. Někam vás naloží, převezou, kolem jedenácté večer (ve Francii úplně typicky) i nakrmí a pak zase odvezou s polospícími kolegy zpět na hotel. I proto je fajn využít čas maximálně, seznamovat se, získávat kontakty, přispívat do diskuze za Českou republiku a mluvit o nás. Evropská politika stojí na osobních kontaktech a vazbách, stejně jako ta česká. A budeme to my, kdo za pár měsíců převezmeme otěže a v rámci předsednictví budeme seznamovat Evropany zase s naší zemí, našimi názory a přístupem.
