21. 6. 2023
Oběti domácího násilí se dočkají větší podpory a pomoci a my se připojíme k civilizovaným zemím, kterým není násilí na ženách a domácí násilí lhostejné. Vláda schválila ratifikaci Istanbulské úmluvy. Po sedmi letech od podpisu se tedy snad konečně dočkáme i my. Ne, není zbytečná, nezakáže Velikonoce, ani nerozbije rodiny tradiční ani netradiční. Držme si tedy palce, aby ratifikace prošla i sněmovnou a těším se na diskuzi.
7. 4. 2023
Ve středu před tradičními a nikým a nijak zpochybňovanými Velikonocemi jsem s kolegyní Bárou Urbanovou uspořádala na půdě poslanecké sněmovny seminář o s démony spojované a mýty opředené ale hlavně velmi prospěšné a vcelku jinak obyčejné mezinárodní úmluvě Rady Evropy proti násilí na ženách. Ano je to ta Istanbulská. Sál byl zcela zaplněn. Závěr jsme zakončili cvičným hlasováním, které dopadlo velmi optimisticky. Pár lidí pochopilo, že gender není sex ve smyslu pohlaví ale sociální role a že nás gender nesežere. Velikonoce nezakážeme a Ježíška milujeme. Dveře nám, pánové klidně můžete otvírat dál, jak je libo, a když občas uklidíte fusky z koberce u gauče, bude to fajn 
. Naopak – podpoříme oběti násilí, dětské svědky, nárůst počtu azylových domů a dalších nizkoprahových zařízení a prevenci obecně. A hlavně se zařadíme mezi skupinu států, včetně těch největších katolických konzerv, jako je Itálie, Španělsko, Irsko a Polsko, které úmluvu podepsaly bez mrknutí oka a ejhle – jejich tradiční rodiny a životní styl zůstal zcela bez šrámů a trhlin. Přestaňme se už konečně bát strašidel, která neexistují a vybájili jsme si je díky pomýlenému diskurzu. Díky Klára Šimáčková Laurenčíková – zmocněnkyně vlády pro lidská práva, Bára Urbanová, Zuzana Fellegi, Martin Bartkovský. Karel Dvořák, Lucie Hrdá ale i mnoha dalších diskutujícím, proponentům i oponentům.
24. 2. 2023
Krátký vzkaz Rusákům do tváře na zasedání PA OBSE: Loupíte, zabíjete, znásilňujete! A pak trochu detailů, včetně celého mého příspěvku.
Rakousko vydalo víza 9 osobám z RF. 6 poslancům na sankčním seznamu (v sankčních seznamech je výjimka pro účast na jednání v mez. organizacích) a 3 členům administrativy. Původně žádalo 23 osob z Ruska. Rakousko má uzavřenou s OBSE smlouvu hostitelské země na pravidelná zimní zasedání ve Vídni. Ohání se neutralitou (kterou slíbil Raab Molotovovi v roce 1955) a faktem, že si tuto smlouvu nechalo posvětit parlamentem a zakotvit do své legislativy. USA víza na valné shromáždění OSN Rusům nevydalo. Smlouvu hostitelské země (Headquarters Agreement z roku 1947) má taktéž a má ji ve federálním právu, ale s jejím dodržováním si dlouhodobě hlavu nelámou. Pouze konstatuji. Ukrajina přijela na bilaterální jednání, jen nesedí v sále. Z ostatních států nepřijela Litva. Všichni ostatní jsou zde a vyjednáváme, jak odblokovat rozpočet OBSE a monitorovací mise, které Rusové soustavně blokují.
Rusové tu sedí v koutě. Včera jim předsedkyně schůze nechala krátký prostor pro vystoupení na samém konci jednání před šestou večer. 90% delegátů odešlo ze sálu, v rukou jsme měli ukrajinské vlajky. Nikdo je neposlouchal. Totéž se opakovalo u projevu běloruské delegace. Dnešek nebude jiný. Paralelně jsme měli hodinové a velmi přátelské jednání s Ukrajinci. S Yevhenií Kravchuk jsem diskutovala nový draft suspension mechanismu (legální možnost pozastavit Rusku členství), který se bude projednávat ve Vancouveru v červenci.
Čtou se reporty o zabíjení, únosech a zvěrstvech páchaných na Ukrajině. Vynikající byl report a příspěvek naší prof. Veroniky Bílková, která vedla misi tzv. Moskevského mechanismu, v rámci něhož velmi podrobně dokumentovala porušování lidských práv na Ukrajině. Já jsem včera informovala ostatní delegáty o slyšení svědectví, které proběhlo na půdě naší Poslanecké sněmovny a taktéž o jednání Core group, skupině mezinárodních právních expertů, kteří řeší možnost zřízení zvláštního trestního tribunálu. Dnes mám příspěvek poněkud údernějšího rázu. Včera rovněž proběhl migrační výbor, kde byla referována zpráva z mise v ČR – závěry o tom, jak jsme zvládli migrační vlnu, jsou velmi objektivně shromážděné a v důsledku pro ČR velmi pozitivní. Můžeme být hrdí.
„We in the Czech Republic still have in our fresh national history the year 1968 and your invasion. At that time, you called it a friendly help to brothers. This help has left dead and wounded. Thousands of people from social elite who dared to express their disapproval of your amical visit had to leave the country. It took us 33 years to expel you from our homeland. And you always copy the same pattern. You rob, you kill, you rape. That is what you do to your neighbors, to your brothers. But the survivors, victims and witnesses are speaking and we are listening very intently.
We send money, equipment and weapons to our Ukraine friends and they thank us. But that’s US – who should be grateful and thank to each single Ukraine soldier who had to pay by his life or health for our freedom, for our principles and for our elementary values. Ukraine is bleeding also for our peace and they must not stand alone.
We stand with Ukraine.
Slava Ukraini!
17. 2. 2023
Jak je to vlastně s tím OBSE ve Vídni:
Nejedná se přímo o zasedání OBSE, ale o její parlamentní dimenzi – tedy tzv. PA OSCE Rakušáci jako hostitelé jsou v poněkud složité situaci. Rusáky nezvou, ale v současné situaci nemohou v rámci svých závazků postupovat jinak.
Mohou ale postupovat selektivně a udělit víza jen některým členům delegace. Uvidíme, jak se rozhodnou a kdo nás tam nakonec bude čekat. Ruská federace je členem OBSE. Díky rigidnímu pravidlu hlasování consensus minus one je v současné době nelze vyhodit z kola ven.
O změnu Stanov se snažíme s některými dalšími členy (například s Brity) a paralelní jednání mimo sál v tomto duchu tam budou probíhat velmi aktivně a jsem ráda, že jsem jejich součástí. Zatím to vypadá, že zasedání ve Vídni v příštím týdnu se nebudou účastnit pouze dvě delegace, obě z Pobaltských států. Naopak Ukrajinci ve Vídni přítomni budou a budou vést bilaterální jednání – i s námi.
Česká delegace a některé další státy budou během ruské propagandy odcházet ze sálu. To je zatím dohoda. Já si chystám příspěvky do diskuze, které si za rámeček nedají. Servítků dávno netřeba. Iluze si ale nedělám, i na plénu se najdou členské státy, které dávají svou náklonost vůči Putinovi najevo minimálně konkludentně.
Uvidím, jak se celá situace ve Vídni bude vyvíjet. Na Mozarta to ale nevidím, spíše na Bacha.
Bude-li to někoho zajímat, budu o průběhu zasedání postupně tweetovat. MZV nám dalo zelenou k účasti a je třeba této příležitosti využít – k razantnímu vyjádření postoje, setkání s ukr. delegací a jednání o změně status quo OBSE.
17. 2. 2023
Strašák jménem Istanbul aneb UžabISTAMBUL (rovnou hlásím, že to hoooodně slov v dlouhém sledu)
Ohledně pro a proti Istanbulské úmluvy (IÚ) již bylo napsáno, řečeno, někdy i kázáno mnohé. Památné je svatováclavské hřímání katolického kněze, a bývalého ministra školství (sic!) Petra Piťhy v katedrále Sv. Víta v roce 2018, který svou plamennou řečí postavil ubohou Istanbulskou úmluvu téměř na roveň jakéhosi ďábelského nástroje, který přinese peklo do všech našich spořádaných domovů.
Jsouc pravověrným ateistou, nenechala jsem se zastrašit, a toto „dílko pekelné“ jsem si pečlivě prostudovala už před několika lety, neboť mi nešlo dost dobře na rozum, proč se o něm vedou v éteru, na půdě sněmovny a také v oblíbených politických diskuzních pořadech tak vášnivé diskuze. Hovory o Istanbulské úmluvě prostě otevřely domácí násilí a násilí na ženách jako obrovské téma a už jen to musíme vnímat jako nesmírně společensky prospěšné.
Většina mýtů a falešných informací je krásně a jednoduše vysvětlena například na stránkách www.tojerovnost.cz . Nutno uznat, že i bývalá vládní garnitura pod vedením Andreje Babiše vyvinula, tedy přinejmenším zprvopočátku, poměrně značné úsilí, aby nezávadnost a naopak prospěšnost tohoto mezinárodního dokumentu vysvětlila veřejnosti (viz vládou vydaná Brožura IU) – alespoň do té doby, než marketéři zdvihli varovný prst a upozornili na to, že jistá část jeho elektorátu je již zcela zaslepena uřvaným diskurzem servírovaným SPD a tudíž by se mu to nemuselo jen tak vyplatit.
Zde je třeba si uvědomit, že trestněprávní opatření představují pouze asi třetinu celé úmluvy a pravdou je, že mnoho opatření obsažených v IÚ již v legislativě máme. Některé jsou poměrně nové, například zákon o použití peněžních prostředků z majetkových trestních sankcí uložených v trestním řízení nebo novelizovaný zákon o obětech trestných činů.
Ostatní části úmluvy se však zaměřují na prevenci a ochranu obětí násilí a jejich dětí, což jsou oblasti, ve kterých ČR pořád ještě zaostává a právě v tom by mohla být úmluva nebývale užitečným nástrojem. Kapacit pobytových sociálních služeb, které se specializují na pomoc obětem domácího násilí, a azylových domů je stále zoufale málo a každoročně bojují s financemi – stejně jako nevládní organizace, charity a spolky, které se až s donquichotovskou snahou snaží obhajovat důležitost své existence a získat peníze na provoz.
Kromě mnoha jiných důvodů proč by bylo záhodno se konečně k tomuto dokumentu postavit čelem a dívat se spíše na jeho výhody (redefinice znásilnění, osvěta, vyšší ochrana obětí), než neustále a dokolečka vysvětlovat věčně omílané nesmysly o zkáze tradiční rodiny, genderu jako sprostého slova (mimochodem používá se v sociologii již od 70. let minulého století), odebírání dětí ve stylu norského Barnevernetu, či zákazu Velikonoc, existuje ještě jeden prozaický důvod – protože jsme to prostě slíbili na mezinárodní úrovni.
V rámci naší kandidatury do Rady OSN pro lidská práva pro období 2019–2021, do níž jme také byly zvoleni, se ČR mimo jiné zavázala k včasné ratifikaci Istanbulské úmluvy. A to se nestalo. V loňském roce, když jsme do Rady OSN opět úspěšně kandidovali za vyloučené Rusko, již z přihlášky o kandidaturu ratifikace IÚ jaksi vypadla. O důvodech můžeme jistě polemizovat nebo si vytvářet teorie o jistých konzervativních tlacích, pravdou ale je, že na mezinárodní úrovni se nám v poslední době daří a byla by škoda tvářit se umíněně a vystupovat způsobem, že všechno zase víme nejlíp a všechno už máme stejně u nás vyřešené a legislativně ošetřené.
Istanbulská úmluva prostě nikomu a ničemu v ČR neublíží, nikoho a nic neohrozí, její ratifikace však zařadí Českou republiku do party zemí, které přikládají ochraně žen před násilím a obětem takového násilí mimořádný význam. Nic víc, nic míň. A i to je dost.
24. 11. 2022
Polský sejm a zasedání OBSE ve Varšavě. Shrnuji zde závěry pražské konference v rámci českého EU předsednictví a také usnesení poslanecké sněmovny o ruském teroristickém režimu. Na Výboru pro migraci si porovnáváme čísla a příklady dobré praxe s Polskem, Slovenskem, Rumunskem a Moldavskem. Ukrajinci konkrétně popisují situaci a prosí o pomoc s generátory, plynovými ohřívači. Winter is not coming, winter is here. Ruské útoky na strategickou infrastrukturu jsou vysoce účinné a brutální. No a kdo by si chtěl masochisticky přečíst můj příspěvek v angličtině, tak je zde:
Thank you mr. chair,
As you may know within its EU presidency, the Czech Republic organized Conference of Parliamentary Committees for Union Affairs. In Prague we hosted not only EU committees but also candidate countries and guests. One of our main priorities was obviously Ukraine and its post war reconstruction.
Those of you who visited this conference will hear my words for the second time, but we also say that repetition is a mother of wisdom.
We must not forget that the Russian aggression did not begin on 24 February this year, but already at the turn of 2013 and 2014, when Russia occupied Crimea in complete violation of international law. At that time, the international community did not stand up for the integrity of Ukraine forcefully enough. There is not a single person in Europe who would not feel the consequences of this ‚turning a blind eye‘ approach, but the people of Ukraine feel it in the most cruel and painful way.
Here I would very much like to quote the words of our former President Václav Havel, which he once said: ‚For many centuries, there has been a slight Russian problem that Russia does not know exactly where it begins and where it ends. Even though it is the biggest country in the world, they still feel that they are a little bit small and that they are threatened by the tiny neighbors around them.“
I would now add to that statement by saying that it is now more than ever absolutely vital that we, the smaller and the larger neighbors, stick together to form a democratic dam, a bulwark against the aggressive, expansionist character of Putin’s sick terrorist regime and that in the future we should be similarly vigilant, alert, but also united and consistent in the event of any outbreaks of further conflict that might start to smoulder in Europe at any time.
The conclusions that we adopted at the conference are very strong. By the vast majority of votes we condemned the organization of the Russian illegal sham referenda in regions within the internationally recognized borders of Ukraine,
we called for the establishment of the Special International Criminal Tribunal to secure accountability for the crime of aggression and calls for prosecution and punishment of war crimes,
and we also called on national Parliaments to recognize current Russian regime as a terrorist one which is exactly what we did in the lower chamber of the Czech parliament last week on November 15.
We should also support in every possible way dissidents and the cells of inner resistance in Russia and Belarus. That is how our friends in old democracies helped us at the time of communist regime in the Czech republic. It is not an intervention, it is a true help and we still remember it really well.
Dear colleagues and friends, we should stop beating about the bush and name things properly and how they really are because we are not diplomats, we are members of parliaments we can – and are expected – to express our opinions openly and frankly.
Thank you for your attention
Je říjen 2022. Ve čtvrtek v noci přílet z kanadského Montrealu. Den měl asi 40 hodin. 3 vzlety a 3 přistání. Zatímco v leteckém prostoru byly turbulence pouze mírné, zde v Bosně a Hercegovině (BiH) je politika turbulentní nadmíru. Ta změna bije do očí. Přelet ze staré demokracie, neuvěřitelně multikulturní a promíchané, bohaté a bezpečné Kanady, do divokého bosenského Sarajeva, kde se podle příslušnosti k etniku odvíjí úplně všechno. Ve stínu domů s oprýskanými fasádami v podobě ementálu, pod hřbitovem s tisíci bílých pomníků a pahorky, které byly oblíbeným stanovištěm sniperů, leží město, které jakoby se z bolesti války před třemi dekádami nedokázalo pořád vzpamatovat a probudit do nového dne.
Úřad vysokého komisaře měl postupně předávat své pravomoci státu, ale stát není tak nějak stále schopen je převzít. Úřad si převzal pravomoci v roce 1995 bezprostředně po podpisu mírové Daytonské dohody. Ústava BiH je doložku IV této dohody (tedy nikoli obráceně – představte si to u nás – že by naše Ústava byla přílohou nějaké mezinárodní smlouvy). Vysoký komisař uplatňuje právo veta a tzv. bonnské pravomoci. V podstatě je to takový „místodržící“ a může schvalovat i vetovat zákony, dosazovat a odvolávat z funkcí. Dayton sice zajistil příměří v krvavé válce, ale harmonickou budoucnost státu nezajistil. Bosna a Hercegovina žijí v politické paralýze. Po posledních parlamentních volbách se vláda nedala dohromady 14 měsíců. Tři konstitutivní národy – Bosňáci, Srbové a Chorvati se nedokázali shodnout prakticky na ničem. Mimochodem i o podobě dnešní vlajky musel rozhodnou až Vysoký komisař. Ještě horší je situace v Mostaru (tam jedeme kontrolovat zítra volby) – zde se nekonaly komunální volby od roku 2008. Městu vládne starosta, jehož mandát vypršel už před drahnou dobou.
Vládne tu nepotismus, klientelismus, korupce. K tomu jeden exemplární příběh – Mnozí z vás si jistě vzpomenou na Aliju Izetbegoviče, jednoho z trojice nacionalistických prezidentů, kteří stáli za krvavým rozpadem Jugoslávie. Byl to vůdce bosenských muslimů, ale nejméně obviňovaný z rozpoutání války. Carla de Ponte (žalobkyně Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii) uvedla, že pokud by Alija nezemřel, mohl být obžalován u Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii v Haagu za válečné zločiny spáchané bosenskými vládními silami. Dnes se na vás se svým seriózním úsměvem shlíží z volebních billboardů jeho syn Bakir, který plynule navázal na politickou kariéru svého otce a převzal otěže strany SDA. Jeho žena Sebija pro jistotu kandiduje za komunální podskupinu SDA Kantona Sarajevo…No a dcerka Jasmína se nedávno vdala a hádejte, kdo jí šel za svědka: no sám Erdogan.
Pokud jde o volební kampaň, město je doslova oblepené a omotané volební reklamou. Třeba kandidáti z SDP (nezaměňujte s SPD) vypadají, že jdou rovnou na operační sál. Kandidát Amer Kapo zase slibuje, že udělá ze Sarajeva rovnou Dubaj. A pak si vyberte!
Odpuštění je zde stále opovrhované slovo. Starší válku nikdy nevymažou ze svých srdcí, mladí si ji už nepamatují, a tak jsou snadno manipulovatelní a tíhnou k extremismu. Nenávist na sociálních sítích je žírnou půdou pro nenávist na vesnicích zmítaných rozpolceným obyvatelstvem. Z vyprávění zástupkyně velvyslankyně Soni Ubovič občas lapám po dechu. Většina inteligence a studentů BiH bere kramle, jakmile dostanou jakoukoli příležitost. Zůstává dav.
Bydlíme v ikonickém hotelu Holiday. Dříve Holiday Inn. Stojí v tzv. sniperské uličce. Nejodstřelovanějším místě v Sarajevu v září 1993. Právě zde se scházely všechny reportérské štáby, právě odtud vysílaly svoje zpravodajství z téměř 4 roky obléhaného města. 4 roky! 3x víc než Stalingrad. Padlo téměř 14 000 obyvatel. Zde se konaly tiskovky, právě sem jezdili všichni významní politici a mezinárodní pozorovatelé. Hotel otvíral u příležitosti Olympijských her v Sarajevu v roce 1984 Juan Antonio Samaranch. Dodnes má velmi zvláštní atmosféru.
Téměř vše, co spravuje stát nebo město, je rozbité, špinavé, neudržované. Vidím kluka, který se kolem mě prohnal na inlinech po zjizveném asfaltu. Nechápu, borec a v ruce mě píchne železo po úrazu z bruslí. Výjimkou jsou některé novotou se skvoucí opravené mešity, většinou z arabských rupií. Zahraniční investice ze západních demokracií jsou vzácné (nejsou bezpečné) a tak se BiH stává hřištěm Číny a Ruska. Jasně, že je tu vidět i pár ukázek moderní architektury, ale jsou to vzácné výjimky. Míjím Úřad pro vyhledávání hledaných (chybějících) osob. Právě zde se analyzovala DNA z masových hrobů – stejní experti dnes pracují na masových hrobech v Izjumu, Buče….Pořád tu spoustu lidí nenašli.
Svou silnou stopu tu po sobě nechal architekt Karel Pařík, pod jehož technickým perem se zrodil bezpočet monumentálních sarajevských budov. 70 z nich stojí právě v Sarajevu a patří naštěstí k těm lépe spravovaným.
Zítra jedeme kontrolovat volební místnosti do Mostaru a do vesnic v jeho okolí. Máme mít stále nabité mobily a nevzdalovat se od aut. Máme si nahrát aplikaci, která upřesňuje polohu nevybuchlých min. Z Balkánu strach nemám, naopak. Ale tuším, že tihle po většinu času mírumilovní a velmi pohostinní, přátelští lidé se umí lusknutím prstů proměnit jako Hulk – mají-li pocit beznaděje, nespravedlnosti a touhy po pomstě.
A na dokreslení krutosti doby pár mrazivých a hodně černých vtipů z doby obléhání Sarajeva:
Mujo a Suljo běží přes ulici. Náhle kulka od snipera odstřelí Mujovi ucho. Mujo se vrátí doprostřed přechodu a začne něco hledat, zatímco kolem něj sviští kulky. Suljo kouká, jak Mujo hledá ucho a křičí: „Kašli na ucho, sniper tě zabije“. Mujo odpovídá: „Seru na ucho, měl jsem za ním zastrčený cigáro.“
Proč bylo v Osvětimi lépe než v Sarajevu? V Osvětimi byl alespoň plyn!
Sarajevané hrají na schovávanou a ten, kdo hledá, říká: „Hele, ty, kterej stojíš za tím koštětem, vyjdi ven“ a pak dodává: „Vy tři další, pojďte taky“.
Zítra pokračuji reportáží z Mostaru a snad v brzké době dopíšu i tu Kanadu 
. Třeba až nebudu politička, vrhnu se na žurnalistiku.
Dnes začala má první mise v rámci Organizace pro bezpečnost a spolupráce v Evropě (OBSE). Aby nedošlo k mýlce, že se jedná jen o jeden z dalších subjektů EU, tak tomu není – OBSE sdružuje sice převážně evropské státy, ale členem je 57 států, včetně zakavkazských, středoasijských států a USA a Kanady. Jedním z hlavních úkolů této organizace je kontrola demokratického (někde méně demokratického – naší optikou) procesu voleb.
V Srbsku proběhnou 3. dubna hned troje volby zaráz. Volí se do parlamentu (jedna komora), volí se prezident a volí se také starosta Bělehradu. Stávajícímu prezidentovi Vučičovi konkuruje dalších 7 kandidátů (z toho 3 ženy), ale upřímně řečeno, výsledky asi nebudou žádné velké kinder surprise. Ze všech 8 kandidátů je valná většina proruská a staví se proti ekonomickým sankcím a někteří z adeptů jsou věru docela zajímavé figury. Konkrétně před takovým ultrapravičákem Boško Obradovićem by asi zbledl i Tomio a připadal by si jako krotký proevropský demokratický liberál.
Náš pozorovatelský tým s kolegou ze senátu má číslo 25 a vydáme se do regionu Niš (latinsky Naissus – narodil se zde císař Konstantin I. Veliký). Jsem zvědavá hlavně na přepadovky v malých vískách. Zajímavá je tu rozhodně otázka voličů z Kosova. Politická situace v Srbsku je vůbec dlouhodobě, lehce řečeno, znepokojivá. Pod rukami prezidentského kabrňáka Vučiče, prosazujícího jasný směr „L’État, c’est moi“, se stát stává stranou a strana státem. Státní úředníci dostávají smlouvy pouze na krátké roční úvazky, aby drželi hubu a krok a moc si nevyskakovali. V parlamentu momentálně nesedí žádná nevládní strana. Poslední volby v roce 2020 opozice bojkotovala, ale jelikož zjistili, že díky této strategii jim zrovna pšenka nepokvete a ničeho nedosáhnou, tak do těchto voleb už se snaží spojovat a snaží se více prosadit.
Každopádně je nesmírně poučné sledovat celé dění kolem situace v Srbsku, ať už jde o kampaň připomínající diktátorskou one man propagandu, skoupená státní (partajní) média hlásající do světa jedinou pravdu, která překvapivě pouze adoruje Vučičovy úspěchy a nedává prostor žádným opačným, natož pak kritickým, názorům. Jediný jeho větší protikandidát Zdravko Ponos je bývalý generál, který je proevropský a veřejně odsoudil ruskou invazi na Ukrajinu.
Místní volební komise na tento typ parlamentních a prezidentských voleb tady fungují úplně nově – zákonem platným od tohoto února. Bude to jejich premiéra a předpokládá se, že mohou nastat komplikace, protože na to prostě nebudou mít dost zkušeností, a tak se očekává minimálně dost dlouhé a zmatené sčítání hlasů.
A nesmím zapomenout také na neskutečnou budovu Ambasády ČR. Její základní kámen byl položen v roce 1925 a architektem byl Alois Mezera a ano zde je i malá krkonošská stopa, protože od stejného architekta máme gympl v Trutnově. Je to vskutku výjimečná stavba s nápadnými kubistickými elementy. Samozřejmě jsem se musela jít podívat i na její balkon, na kterém se chodil nadýchat čerstvého vzduchu i Josef Korbel, který tu pracoval jako tiskový atašé. S ním se tu po chodbách proháněla i jeho dcerka – Marie Jana Korbelová… za pár dekád jí měl celý svět poznat jako Madeleine Albright a smutnou pravdou je, že díky bombardování Bělehradu v roce 1999 organizací NATO tady na ní nevzpomínají zrovna s láskou.
Čekají nás každopádně dobrodružné dny, protože dle slov jednoho ze zaměstnanců naší ambasády, která sídlí na hlavní štrase nedaleko budovy Národního shromáždění, tu minule probíhaly takové protesty, že se kvůli slznému plynu nedalo na velvyslanectví tři dny dýchat.
29. 3. 2022
Pozdě ale přece. Pár postřehů od žabožroutů z minulého týdne.
Konference v Tours na téma regionální fondy a mimo jiné také udržitelný cestovní ruch. Téma, které je aktuální i u nás doma v Krkonoších.
Už na cestě z éroplánu se s námi mladý milý francouzský steward loučil sladkým úsměvem slovy „Nasrrrranou“….s takovou dětskou radostí, že se právě naučil český pozdrav. Evidentně odhadl i takovou tu typickou českou náladu.
Rychlý průjezd Paříží neboli Lutécií (bažinou – jak se tato perla na Seině jmenovala až do 4. století n.l.) na nádraží Montparnasse mě zaujal hlavně chybějící záplavou modrožlutých vlajek, kterou známe od nás. Francie jakoby válečný konflikt považovala za velmi vzdálený, abstraktní. Žije spíše svými prezidentskými volbami a manifestacemi nejrůznějšího typu, za levnější naftu, protesty proti rasismu atd.
Je studená, ale slunná jarní neděle a úžasná průvodkyně Petra nás znavené brzkým ranním (téměř nočním) vstáváním vede na le petit déjeuner do secesní restaurace La Coupole, kde se rázem ocitáte v Bouřlivých 20. letech. Stačí se rozhlédnout a vedle vás se tulí Simone de Beauvoir s Jean Paul Sartrem, z židle odnaproti na vás hledí temné oči Pabla Picassa. A vy popíjíte café creme a hltáte oeuf à la coque. Pak vyrážíme na na Boulevard du Montparnasse do Latinské čtvrti. Tady měli své ateliéry největší umělci své doby, bloumal tu nešťastný Amedeo Modigliani, pařil Hemingway.
Objevují se před námi typické zelené židle a lavičky Lucemburských zahrad a mezi odkvetlými okvětími magnolií na nás mává pochodní jedna z mnoha Soch svobody. Jen pro zajímavost – každá socha svobody drží desky s jinou listinou. Tuto konkrétní vytvořil Frédéric Bartholdi v měřítku 1/16 k té největší, co střeží New York, u příležitosti Světové výstavy v roce 1900.
A ejhle, ze zdi nenápadného městského domu na nás pozorně hledí modré oči slunečních hodin od Salvatora Dalího…. Kolik že máme ještě času? Všechen….plyne a je neuchopitelný. Tedy alespoň v Paříži.
Ze zahrad se přesouváme k Sorbonně, kolem právnické fakulty k Pantheónu, a na chvíli si sedám na legendární schody, které proslavil Woody Allen filmem Noc v Paříži. Čekám, kdy se přesunu do jiné doby a kolem prosviští kočár s Josefine Baker.
Pak už šup šup k povinné vyhlídce na požárem zničenou, ale již postupně se znovu rodící do krásy katedrálu Naše dáma – Notre Dame. Málo se ví, že i tento monument, pobořený a vyrabovaný revolučními hordami, by patrně skončil neslavně jako ruina, nebýt Victora Huga a jeho ve své době neskutečně populárního románu Chrám Matky Boží v Paříži s hrbatým zvoníkem – tento bestseller v podstatě katedrálu zachránil. Botky máme zprasené typickým šedivým pařížským bahýnkem, je brzké odpoledne a čas, byť Dalího, se pomalu nachyluje. Vracíme se, již trochu uondaně, na Gare de Montparnasse, a nastupujeme do vlaku TGV a pádíme třistakilometrovou rychlostí na konferenci v Tours o udržitelném turismu a regionálních fondech. Turismus zde však není hlavní téma – hlavním debatním bodem je Ukrajina, válka a její dopad na dostatek potravin (zejména obilovin) v EU, ale také v Africe. Sedám a valím do počítače svůj příspěvek, jehož přednes mě v pondělí čeká. Jednodenní konference jsou logisticky, fyzicky i psychicky náročné – je to prostě takové hrc prc. Někam vás naloží, převezou, kolem jedenácté večer (ve Francii úplně typicky) i nakrmí a pak zase odvezou s polospícími kolegy zpět na hotel. I proto je fajn využít čas maximálně, seznamovat se, získávat kontakty, přispívat do diskuze za Českou republiku a mluvit o nás. Evropská politika stojí na osobních kontaktech a vazbách, stejně jako ta česká. A budeme to my, kdo za pár měsíců převezmeme otěže a v rámci předsednictví budeme seznamovat Evropany zase s naší zemí, našimi názory a přístupem.
6. 3. 2022
Krkonošská palice ze sněmovní lavice – tentokrát slibovaná reportáž z Conference of Parliamentary Committees for Union Affairs (COSAC) v Paříži neboli setkání parlamentních evropských výborů, kterého se účastním z pozice místopředsedkyně českého výboru pro evropské záležitosti poslanecké sněmovny (a pozor je to dlouhý):
Většina témat připravené agendy konference se samozřejmě stočila na válku na Ukrajině, jiná témata ztratila svůj náboj a aktualitu, případně naprostý smysl. Od viditelně šokovaných a razantních zástupců východních a zejména baltských států, lehce uražených balkánských států (už dlouho se mluví o jejich vstupu a pořád nic) až po tradičně opatrné a umírněné Švýcary, z nichž někteří se teprve snaží vyrovnat se ztrátou neutrality a jiní jsou velmi pyšní, že jejich země konečně narovnala páteř.
Během tří dnů se nám Francouzi v rámci svého předsednictví EU pochlubili mnoha skvostnými prostory Senátu, Assemblée Nationale v Bourbonském paláci, ministerstva zahraničních věcí. Jejich kuchyně a bonnes manières jsou těžko překonatelné, jejich organizace je….francouzská . Ohromil mě zejména vychytaný bezbariérový přístup do senátu (viz foto).
Z mnoha milých, a přitom velmi pracovních setkání a občas i rozvášněných debat mezi konzervativci a liberály u kulatých stolů vybírám tři:
Islanďan Jakob Fríman Magnússon
Sednete si ke stolu a najednou se tam objeví starší chlapík, který si celou společnost okamžitě získá svou spontánností a naprosto vrozeným šoumanstvím. Po chvíli se na nás všichni superkorektní diplomaté od okolních tabulí začnou podezřívavě dívat. Jak to, že u nás je taková nuda a tenhle stůl se evidentně baví? Jakob nás právě začal učit všechny možné přípitky a nakonec i zapěl. Jaké bylo naše překvapení po chvilce googlingu, když jsme zjistila, že Jakob je frontman ikonické islandské kapely Stuðmenn a dost světově proslulý muzikant, producent atd. Pak to najednou zaklaplo do sebe. Mimochodem estonsky se na zdraví řekne: Terviseks! Odlehčení v děsivě tíživé atmosféře ve stínu války.
Estonka Margit Sutrop
S Margit jsem vedla velmi zajímavou konverzaci na téma pomoci ukrajinským dětem s výukou. V Estonsku je velmi aktivní ruská „menšina“ čítající ¼ (někdy se hovoří až o 1/3) obyvatel. V žádném případě to není stoprocentně proputinovská komunita, ale… Po rozpadu Sovětského svazu zůstaly v Estonsku ruské školy, kde se vyučuje v ruském jazyce. Velkou část ukrajinských uprchlíků tvoří děti, které budou potřebovat školní výuku. Jelikož estonština není slovanský jazyk, zatímco ruština a ukrajinština se velmi podobají, bylo by logické poslat ukrajinské děti do ruských školních zařízení…..nicméně sám tam asi každý cítí, jak to bude skřípat. Jednak zde bude existovat silný odpor ze strany Ukrajinců samotných, jednak zde hrozí silná proruská propaganda.
Benedikt Wurth
Je členem Rady stavů, což je jedna ze dvou komor švýcarského Spolkového parlamentu. Naším hlavním společným tématem byla korespondenční volba a referenda – tyto dva volební nástroje zde kráčí ruku v ruce a jeden bez druhého už by byl v této krásné alpské zemi neodmyslitelný. Věděli jste, že Federální soud (nejvyšší soudní instance) až na drobné výjimky nepřezkoumává akty přijaté komorami švýcarského parlamentu? Typů referend je ve Švýcarsku hned několik – lidové inciativy a referenda. Konají se 4x ročně a mají vždy několik bodů. Můj dotaz na Benedikta zněl: What do you think about vote-by-mail? Jaký byl můj údiv, když se Benedikt zatvářil trochu zahanbeně a rozpovídal se o volebním právu žen….dívala jsem se asi dost zaraženě, než mi to došlo….vote by mail a vote by male. Oba jsme se nakonec rozesmáli. Ve Švýcarsku vnímají volební právo žen jako velmi citlivou otázku, kde dost zaspali. Poslední kanton Innerrhoden přiznal ženám volební právo až v roce 1990! Každopádně jsme se nakonec dohodli, že nikdy není možné exportovat jeden volební systém jednoho státu a importovat ho jen tak bez konceptu a historické zkušenosti do nového prostředí jinde.
Proběhlo také setkání se švédskou delegací, která po nás přebírá předsednictví Rady EU. Třem státům, které po sobě přebírají předsednictví, se říká trio anebo oficiálně také troika. Je to docela legrace, že jsme tam se Švédy…..no nic. Ovšem, pokud jde o jadernou energetiku, nemohlo to pro nás vyjít lépe. Vyměnila jsem si tedy vizitku se svou švédskou kolegyní na stejné pozici – místopředsedkyně výboru pro evropské záležitosti. Priority, které jsme měli nastavené pro dobu míru se budou muset razantně překopat.
V poslední den po večeři jsme absolvovala moc krásnou pěší procházku s kolegy Romanem Bělorem (ředitelem Pražského jara) a Davidem Smoljakem (čti „Smalljack“) 6 km z Ministerstva zahraničí na hotel, a náročný ale zajímavý večer jsme zakončili v malém bistru večer sklenkou calvadosu za českou ambasádou.
Pokud někdo dočetl až sem….tak díky a těšte se na další reportáž.
Poslední komentáře