SVOBODA

Hodnota, která pro mě není ničím neohraničená – je spojena nejen s volností, ale i s břemenem odpovědnosti. Svobodě je třeba se učit, rychle nabytá může být i rychle pozbytá. Není neomezená a nemůže být vnímána sobecky – svoboda jednoho může ublížit svobodě druhého. Vzhledem k mé volnomyšlenkářské, liberální povaze se však jedná bezesporu o hodnotu, pro kterou stojí za to leccos obětovat a jejíž ztráta, ať už v rovině vyjadřování nebo pohybu, by pro mě byla těžko snesitelná.

ODPOVĚDNOST

Za vlastní život, za stopu a vzkaz, které tu po sobě zanechám. Odpovědnost za příští generaci, za děti, o které se starám. Vzhledem k tomu, že celý život pracuji buď tzv. na vlastní triko nebo ve vedoucí pozici – vyrovnávám se odpovědností celý život. Její tíže je velmi proměnlivá a teprve časem a pomalu se učím stále více a více se spoléhat na lidi kolem sebe, na které mohu po střípkách svou odpovědnost přenést. I to je velké umění – odpovědnost je pro mě svázána s důvěrou a neustálým přesvědčováním se a smířením se s vlastní omylností a nedokonalostí.

MÍROVÁ SPOLUPRÁCE

„Těch vyhrocených nesmlouvavě agresivních, údajně ideologických (ve skutečnosti ovšem mocenských) rvaček mám už plné zuby. Vyhlížím dobu dohod, kompromisů a smířlivého hledání cest, po nichž se dá jít společně.“

„Myslím si, že mě 20 let v diplomatických službách naučilo právě tohle, tedy hledat a nabízet  taková řešení, která usnadní všem zainteresovaným stranám je přijmout a uplatnit společně. Mám pocit, že to česká politika už velice potřebuje.“

ODVAHA

Odvaha je hodnota, která je pro mě osobně na úrovni svobody. Jedna bez druhé by nemohly existovat. Odvaha nést následky svých rozhodnutí a chyb. Odvaha prosazovat svoje vize a myšlenky, ale také odvaha čelit v politice nenávistným útokům, zorientovat se v nepřátelském prostředí. Odvaha změnit názor a posouvat se neustále dál. Nezakrnět. Odvaha jít proti proudu a občas nabourat čelem do zdi.

RESPEKT

„Z hloubi duše se mi protiví rasismus, zejména ten, kdy si duševní ubožáci potřebují dokázat, že vlastně nejsou tak docela ubozí, protože je tu podle nich celá skupina či rasa, která je určitě mnohem ubožejší už jen proto, že má jinou barvu kůže. Ovšem něco se ve mně vzpouzí, když je za rasistu považován i někdo, kdo prostě odmítá hrát současné módní rituály, jako je poklekávání při hymně. To je přece úplně stejně povrchní vnější dělení na „klekače“ (to jsou ti dobří) a „neklekače“ (a ti jsou zlí). A přitom si umím docela dobře představit, že občas před nějakým zápasem teatrálně poklekne nějaký nácek s vymaštěnou hlavou, a je úplně jedno, jestli nesnáší černochy, bělochy nebo Asiaty.“