6.10. 2021
Poslední před volbami a tak trochu jinak. Mám syna (taky mám dceru, ale tenhle post o ní není – jinak se kolem té puberťačky pochopitelně otáčí celý svět). Jmenuje se Oto a je mu 16 a kousek. Miluje černý sarkastický humor – jako já. Miluje cestování a lidi kolem sebe – jako já. Poslouchá Cimrmany a Monty Pythony – jako já. Hraje na kytaru a děsně do toho řeže – jako já. Má neskutečnou empatii – nikoli jako já. A když mluví o motorech všeho druhu, září mu oči – tak to už vůbec ne jako já. Zajímá se o všechno a samozřejmě nejvíc o svou budoucnost. A je to neskutečný homo politicus. Njn, má to v genech. U mazání svačiny nebo při odvozu na závody v orienťáku máme občas čas si spolu povídat. Témata jsou různá, ale nejvíc u něj rezonuje svoboda a postavení ČR ve světě. Už někdy v sedmé třídě naškrábal do slohovky povzdech – „Strašně mě serou Rusáci, kde my jsme mohli bejt“ (ano takto foneticky, je to dyslektik jak prase), čímž se na dálku omlouvám mým dobrým ruským přátelům (které má i Otík rád, nemyslel to osobně). V podstatě si jen upřesňuje názory, výtečně argumentuje a nad odpovědí se kolikrát dost zapotím, aby mě „nedostal“. Je to diskuzní trenér par excellence. Ale ta největší pecka je, že stejně se chová i ve svém kolektivu. Dělá osvětu, zvyšuje povědomí, baví se s kamarády a spolužáky o dění v politice, v ČR, ve světě, nutí je přemýšlet a zjišťovat si odpovědi. Tříbit si myšlenky a nevěřit hoaxům a povrchním zprávám. Je to takový politický misionář. Upřímně…občas tím své okolí asi dost prudí a ve třídě ho za to asi musí dost nenávidět (mimochodem žádný humanitní gympl, ale normální průmka – samí kluci – drsoni). Jeden ze spolužáků je gay, a tak byla nasnadě otázka manželství a také výchovy dětí. Naprosto mě dostalo, že otázku manželství už vůbec neřeší, berou ji jako – to přece není téma, to je snad jasný, máme důležitější věci, popojedem. Otázka výchovy dětí je prý 50 na 50. Děsně ho štve, že ty nejchytřejší kluci ve třídě by to prý (ještě nemají volební právo) hodili SPD. Prý neví proč, prý to někde slyšeli. Otík se z toho může zbláznit a vzal si to jako otázku své osobní cti, chrabře dobýt Okamurovo území a přesvědčit je o opaku. Normálně je argumentačně přeprat. Jsem na něj strašně pyšná a právě pro mlaďochy jako on to všechno dělám. Abych se jednou za sebe nestyděla. Aby mi jednou neřekl – mami, proč si s tím sakra tehdy něco nedělala? Protože moji rodiče se plíživému zlu postavit dokázali, tak proto. Díky všem Otíkům – jste naší motivací.